Silvie Vondřejcová


Textová dokumentace projektu OMEZENÍ

Fotodokumentace je v části projekty

KONCEPT

OMEZENÍ je série šesti dobrovolných sebeomezení. Jedná se o úmyslné vynechání jednotlivých základních lidských činností, které je krátkodobě snadné a přirozené, s narůstajícím časem ale nabývá na náročnosti. Činnost, kterou vždy celý měsíc nedělám, je avizována nápisem, který budu nosit stále připevněný na svém těle, aby každý, koho potkám, mohl být svědkem akce a rozuměl mému zvláštnímu počínání.
Jednotlivé měsíce tak nabudou zcela specifický charakter.


Leden: TENTO MĚSÍC NEMLUVÍM

Tento úkol jsem záměrně umístila na začátek celé série. Nebudu používat řeč, základní prvek komunikace.


Únor: TENTO MĚSÍC NESPÍM DOMA

„Spaním doma“ mám na mysli především existenci místa, které by mi poskytlo soukromí, zázemí a útočiště. Nebudu proto v tomto měsíci přebývat ani přespávat ve svém bytě, ani u rodičů. S vyloučením těchto míst se ze mne stane nomád, který bude den po dni s batohem na zádech putovat od místa k místu, od známého ke známému.


Březen: TENTO MĚSÍC NEPÍŠU

Zdá se to snadné. A opravdu se stává, že člověk písemný projev nepotřebuje celé dny. Jdu-li ale do důsledků, nepsaní mi znemožňuje používat internet, posílat SMS zprávy, platit kreditní nebo debetní kartou, používat podpis… Spolu se psaním nebudu ani kreslit.


Duben: TENTO MĚSÍC CHODÍM VŠUDE PĚŠKY

V dnešní době už jsme si dávno odvykli vnímat prostor v jeho skutečných vzdálenostech. Rozhodla jsem se - možná trochu archaicky - nepoužívat žádný dopravní prostředek včetně jízdního kola. Znamená to mimo jiné, že se měsíc nebudu muset mačkat v narvaných tramvajích, strávím víc času cestou do školy než ve škole samé a nenavštívím rodiče.


Květen: TENTO MĚSÍC NEJÍM SAMA

Většina lidí jí, když má hlad, jiní když mají čas, já budu jíst pouze, když budu v něčí společnosti. Není při tom důležité, zda se jedná o dobrého známého nebo člověka, kterého jsem náhodou potkala, důležité bude, aby on (ona) jedl také. O samotě mohu pouze pít vodu nebo neslazený čaj.
Z přijímání potravy se stane společenská událost. Zjednodušeně: buď budu společenská, nebo hladová.


Červen: TENTO MĚSÍC NESEDÍM

Posadit se a odpočinout si, sednout si k něčemu, abychom se na to lépe soustředili, to jsou nejčastější asociace spojené se sezením. Vyloučit je na měsíc ze svého života vlastně znamená vyloučit odpočinek a ocitnout se v království neklidu. Zdá se to být ideálním závěrem tohoto projektu.


Cílem tohoto dlouhodobého a psychicky náročného projektu bude v první řadě vyvolávat v ostatních zvláštní, nepříjemné nebo úsměvné pocity. Chci, aby si lidé kladli otázky o smyslu mého počínání. O tom, co v praktickém životě znamená žít bez možnosti komunikovat verbálně, mít soukromí, používat písma, dopravních prostředků… a jaké to asi je pro lidi, kteří jsou jakkoliv omezeni nedobrovolně a trvale.
Kolik omezení existuje jen v naší mysli?
Skutečným výsledkem akce je pocit nebo myšlenka, která samovolně vytane v hlavách lidí, které během celého půlroku potkám.

Jde ale i o můj vlastní prožitek.
Do jaké míry budu například schopna hrát neustále svou hru, nepřetržitě se soustředit na nedělání nějaké běžné a automatické činnosti, jakou je například odpověď na pozdrav? Budu se někdy stydět ukazovat se na nových místech nebo před novými lidmi? Co asi udělá s mou psychikou to nápisem zviditelněné odlišení od ostatních, případně nepochopení?
Taková zkušenost je nepředvídatelná a nesdělitelná.

Během realizace tohoto plánu se budu snažit o co nejvhodnější způsob zachycení či zprostředkování oněch prchavých a zvláštních okamžiků.

Tento koncept není hotovou, neměnnou a tedy ani mrtvou věcí. Jeho realizace není pasivní zkouškou vůle či pokusem o rekord.
Vytvořím svůj otisk v hlavách těch, které potkám.

v Praze, listopad 2002
Silvie Vondřejcová



OBHAJOBA

(projekt byl mou dyplomní prací na VŠUP)

První myšlenou týkající se mojí diplomní práce byl pocit, že nechci svoji výslednou práci vystavovat v galerii. Chci mluvit k lidem. Ne k tomu omezenému okruhu diváků a tvůrců umění, kteří v dnešní době jako jediní vstupují do výstavních prostor, ale k obyčejným lidem. Lidem kteří se nudí cestou z práce a přemýšlí o tom, co budou mít k večeři.

To, čím se asi převážně v poslední době zabývám je lidská svoboda.
Než jsem začala rozvíjet téma Omezení, realizovala jsem projekt Loterie, v němž jsem tematizovala míru předurčenosti lidského života.
Pohlaví, vzhled, stupeň inteligence, zdravotní stav, nic z toho si nevybíráme. Přitom jsou to základní kameny našeho života, stejně jako rodina, země a doba, do které jsme byli zrozeni. To vše nám bylo dáno.
Někde jsem slyšela myšlenku o člověku, jako architektovi vlastního života. Já k tomu dodávám, že je to architekt, který staví z předem daného materiálu.

Omezení jsou demonstrací svobody a nezávislosti rozhodování jednotlivce ve společnosti. Zkoumám její limity, stejně jako limity „normálnosti„. Ve chvíli, kdy člověk na „normálnost„ rezignuje, stává se svobodnější.
Chtěla jsem se pokusit ovládnout myšlenku a pracovat s ní.
Ovládnout svůj život, nechat se unést na vlně okolností, žít podle předem vytyčených pravidel. Mnohé jsem musela oželet, ale mnohé nové nečekané, příjemné a inspirující se objevilo.
Svou akcí jsem se nechtěla ani nikomu nadřazovat, ani dávat za vzor ani nechat obdivovat. Ani kritizovat jsem nechtěla. Přesto se setkávám s reakcemi, které si nápis na vestě některým z uvedených způsobů vysvětlují. Doufám většinou, že mě dotyčný potká v příštím měsíci znovu a bude tak mít možnost se nad tím znovu zamyslet.

Pocitu omezení jsou vystaveni i všichni, kteří se mnou přicházejí do styku. Obecně by se dalo říci, že čím bližší vztahy s lidmi mám, tím více pocítili tíhu omezení. Oni však narozdíl ode mne nedobrovolně. Nutím je tolerovat nebo akceptovat můj vrtoch ať se jim to líbí nebo ne. V lednu museli vynaložit při komunikaci se mnou mnohem větší úsilí, v únoru se cítili povinni mi poskytnout pomoc, v květnu se s nimi setkávám hlavně za účelem společného jídla.

Projekt má dvě hlediska. Jedním je můj prožitek a druhým mé působení na okolí. Přestože přiznávám, že realizace projektu je jedinečný a nevšední zážitek, nepovažuji tuto novou zkušenost za důvod vzniku akce. Omezení nevznikají pro inspiraci, ale jsou již hotovým dílem.
Motivem vzniku je řetězec představ, který, jak věřím, se náhodnému kolemjdoucímu nepochybně odvine v hlavě ve chvíli, kdy mě spatří. Chtěla jsem být vytrhnutím ze všednosti, důvodem k zamyšlení.

Plánovaná výstava doprovázející obhajobu mé práce bude mít rovněž tyto dvě polohy: polohu veřejnou, kdy si návštěvník může poprvé ve svém celku prohlédnout všechny obnošené vesty a polohu osobní zkušenosti, o kterou se pokouším podělit v katalogu.

Důležitou součástí projektu je dokumentace.
Její těžiště je v nahrávání zvuku. Vytvářím nepřetržitý zvukový záznam, který začal o půlnoci s Novým rokem a skončí o půlnoci třicátého června. Zvuk nahrávám digitálně. Nashromážděný materiál poté vypaluji na CD. Každý den naplní jedno CD. Záznam zvuku je medium, které všechny měsíce propojuje.
Dokumentuji navíc každý měsíc zvlášť jiným způsobem, vhodným k charakteru daného omezení.

Nahromaděný dokumentační materiál budu dílem postupně zpracovávat a dílem archivovat. U zvukového záznamu mě kromě jeho absurdní délky zajímá změna významu nahrávek s plynoucím časem.
Pořizované fotografie slouží jako fotodokumentace události, případně s jejich pomocí vyrábím drobnější, z části doplňující a z části ilustrující celky, které budou moci fungovat i samy o sobě.
Jsem si jistá, že i pro nehmotný materiál prožité zkušenosti nashromážděný v mé hlavě najdu časem přirozené a logické zpracování, ať už formou jekéhosi sdělení, či jako východisko pro některou z mých příštích prací.

Jak už jsem uvedla, součástí projektu je převážně textový katalog. Je tvořen výběrem postřehů a deníkových záznamů. Text je zde použit jako způsob, jak se podělit o prožitou zkušenost.
Psaný projev je oproti projevu výtvarnému velice konkrétní a jednoznačný. Dosud jsem byla vzdělávána ve sféře vizuální, byla jsem zvyklá používat symbolů, dvojsmyslů a náznaků, nebo jenom prostorových či jiných efektů. V katalogu opouštím ulitu výtvarného abstraktna. Narážím na pro mě nezvyklou jednoznačnost, která mě spolu s nedostatkem zkušeností vrhá do značné nejistoty.
Nechci sdělovat příliš a přitom nechci být příliš obecná. Nechci se chlubit, ale nechci se ani podceňovat. Nechci vzbuzovat obdiv ani pohrdání. Nechci nudit. Nechci působit naivně ani afektovaně. Snažím se psát o jevech a věcech tak jak je vnímám, nejsem ale schopná posoudit, zda tak budou přijímány.

Další problém, na který během realizace projektu velice často narážím je nečekaná důležitost mého vzhledu a to jak přímo – všichni koukají, zda by majitelka vyzývavého nápisu hlácajícího, že nespí doma „stála za hřích“, tak nepřímo - ve video a fotodokumentaci.

Když jsem na podzim akci připravovala a plánovala, hlavním cílem bylo vytvořit otisk v hlavách lidí, vytrhnout je z každodennosti. Přestože jsem si uvědomovala psychickou náročnost akce, nezabývala jsem se tím zda to zvládnu a jak se u toho budu cítit.
Až ve chvíli, kdy jsem poprvé vyšla s vestou na sobě do ulic jsem si uvědomila, že jdu s vlastní kůží na trh. Tak jako by mohly říci instituce typu galerie nebo škola, že jsem je obešla, já zase můžu říct, že jsem se tak dobrovolně vzdala ve výtvarném umění běžné anonymity, kdy umělec a jeho dílo vystupují nezávisle na sobě a nejsou dohromady vnímáni. Vzdala jsem se soukromí i kategorie normálnosti a zařadila jsem se do kategorie výstředních podivínů, protestujících, či jinak veřejně řešících své soukromé záležitosti.

Učinila jsem krok do nejistoty. Odpoutala jsem se od zavedených konvencí vizuální sféry výtvarného umění a vydala se cestou osobního prožitku. Rozhodla jsem se mluvit přímo k divákovi bez jakýchkoliv zprostředkujících institucí. Obešla jsem je.
Žlutá vesta s nápisem mě zviditelňuje, odlišuje a identifikuje. Je to jasné a navzdory vnitřním pochybnostem rozhodné a rasantní gesto.
Nápis samotný však není nikdy chápán neutrálně.
Tím nápisem komunikuji, anichž bych cokoliv vyslovila. Nemohu se proto divit, když mi to lidé na ulicích oplácejí. A o to mi právě asi šlo. O komunikaci. Chtěla jsem nakouknout do hlav lidí a z jejich reakce něco zjistit o nich, o sobě, o světě v němž žiji.
Jsou to někdy velmi zvláštní situace. Je zajímavé sledovat, jak je naše společnost rozvrstvena. Skoro bych mohla napsat, že čím ošuntělejší vzhled, tím otevřenější povaha. Nebo naopak, čím pěstěnější zevnějšek, tím větší nevšímavost. Nebo je to zahleděnost do sebe, co je s pěstěným zevnějškem spojené?

Zdá se, že začít projekt nemluvením znamenalo začít tím nejtěžším. Musím se ale přiznat, že přes značnou náročnost, pramenící z neustále sebekontroly, jej za nejtěžší nepovažuji. Mohla jsem se u toho totiž plně spolehnout na sebe a fungovat nezávisle na svém okolí. Podařilo se mi při tom pozměnit komunikační principy všech, s kterými jsem přišla do styku. Našli se tací, kteří se tomu bránili jakousi neochotou, ani těm ale nezbylo než hrát moji hru.
Anoncovat nemluvení žlutou vestou bylo velice logické, což je další z důvodů proč bylo nasnadě umístit jej na začátek.

Oproti tomu nespaní doma mne uvrhlo do naprosté závislosti na okolí. Někdy bylo velice nepříjemné až frustrující žádat o nocleh. Byla jsem v té době velice nesoustředěná a nevyspalá, denně na cestě k jinému hostiteli. Únor tak dostal jedinečnou strukturu, každý den byl jiný, nezapomenutelný.

Nepsaní zvláštním způsobem ochromilo moji organizace schopnost, moje fungování v moderním světě. Připadala jsem si chvílemi jako cizinka ve své rodné zemi. Nebyla jsem si sama schopna vyřídit jediný telefonát. Vynecháním činností jako je pravidelná kontrola emailu jsem získala klid a soustředění na ostatní věci, život se mi tak v něčem zjednodušil.

Chození pěšky přináší příjemný pocit nezávislosti. Sebevědomí mi stoupalo pocitem, že si vystačím sama bez pomoci a že si jsem schopna všechno obejít a zařídit. Bylo to v naprostém protikladu k únoru, kdy jsem žila pod neustálým tlakem závislosti na okolí. V tomto měsíci jsem velice intenzívně vnímala proměny přírody s příchodem jara.

Nejíst sama je v jistém ohledu velice podobné nespaní doma. Jsem opět odkázána na komunikaci, na kontakt se svým okolím. Rozdíl je ovšem v tom, že jídlo se na rozdíl od spánku dá poměrně často vynechat. V posledních dnech jím jednou, maximálně dvakrát denně. Kontakt s lidmi se stal nutností k přísunu energie. Nemám strach z hladu, ale z vyčerpání. Z jídla se stala společenská událost; projím, spoustu času.

Nesezení mi přinese zřejmě značnou dávku neklidu a drobných problémů a opět nesamostatnosti. Nebudu moci řídit auto ani jezdit na kole, cestovat budu moci jen ve stoje, nebo v leže na zadním sedadle osobního auta.

Zatím pro všechna omezení se našlo nějaké obecně přisuzované vysvětlení. Lednové nemluvení bylo pro mnohé sázkou nebo soutěží. V únoru, kdy jsem nespala doma jsem se buď pohádala s rodiči nebo partnerem, a nebo jsem demonstrovala na podporu bezdomovců. V březnu jsem byla dotazována jednou zda jsem spisovatelka nebo novinářka, jindy zda se ve škole zrovna píšou písemky. V dubnu jsem byla považována nejčastěji za ekologickou aktivistku, která protestuje proti přeautované Praze, jindy za sportovkyni demonstrující ostatním potřebu dostatečné denní dávky pohybu. V květnu je nápis na mé vestě často brán jako záminka k seznámení, nebo omylem čten jako tento měsíc nejsem sama.
Dohromady vše svazovalo překvapení, že akce není hromadně organizována odněkud shora, ale že jde o aktivitu jednotlivce. Právě uvědomění si všeobecné nutnosti hromadnosti a přejímání a realizování cizích myšlenek považuji za veliký přínos a možné východisko pro moje budoucí uvažování.

Nepovažuji za důležité zda je má akce vnímána jako výtvarné dílo. Jak píše Sol le Witt ve svém článku Paragrapf of conceptual Art:: „Není příliš důležité, zda divák shlédnutím díla pochopí umělcův záměr. Uvedením na veřejnost umělec ztrácí veškerou kontrolu nad tím, jakým způsobem, bude jeho dílo vnímáno. Různí lidé vnímají stejnou věc různě.„

Silvie Vondřejcová
v Praze, květen 2003



DENÍKOVÉ ZÁZNAMY

(byly publikovány v doprovodném katalogu a výběr také v týdeníku RESPEKT 1/2004)


TENTO MĚSÍC NEMLUVÍM

5.1.03, Praha

Pátý den, zatím to jde.
Když jsem sama, jako teď, tak vlastně odpočívám.
Občas se cítím jako nemocná, zvláštním způsobem to ochromuje moji mysl. Mám větší strach z konfliktů a nesnází.
Hromadí se ve mně napětí. Chvílemi bezmoc.

10.1.03, Praha

Uvědomila jsem si, že dokážu vědomě měnit zaběhané způsoby komunikace své i svého okolí.


16.1.03, Praha

„Co bys jí dal?“
„Dostane za to milion?“
„To byla sázka?“
Bylo by normální dělat něco takového pro peníze…


17.1.03, Praha

Je poměrně dobré, když mě lidé mají možnost vidět opakovaně. Mají čas o mně přemýšlet. Často zjistí, že jsem je vlastně pobavila, že jsem byla tématem nějakého rozhovoru…


18.1.03, Praha

Jak budu odpovídat na dotazy o významu vesty, kterou nosím, až budu mluvit?
Vlastně ani nevím, jestli se mi chce zase mluvit a zažívat hloupou povrchnost řeči. Sundat ceduli a přestat být výjimečná? Muset opět odpovídat na všechny ty dotazy, reagovat, rozčilovat se…

Čím déle nemluvím, tím větší chuť mám mluvit sama pro sebe, nebo si zpívat…
Musím se hlídat.
Otočilo se to.
Mlčet na veřejnosti je samozřejmostí, ale v soukromí…?

Jsem v tom svém nemluveni hodně stažená do sebe, vyhledávám samotu.


20.1.03, Praha

Cítím se o hodně lépe v tramvaji nebo na ulici než ve škole nebo na vernisáži. Mám pocit, že ten projekt je dělaný pro neumělce, ty jsem vlastně chtěla oslovovat od začátku, chtěla jsem vyvolávat pobavení nebo pohrdání, prostě emoce. A myslím, že to umělecká veřejnost tak nebere.

Hodně lidí si čte moji ceduli pro sebe nahlas, mladí se většinou usmívají.
Nejčastějším dotazem je samozřejmě „proč“, přičemž si nejsem jistá, kolik lidí si uvědomuje, že jim neodpovím.
Také zkoumavé „opravdu“ a „vážně“ je velice frekventované. Hodně lidí zajímá, kolik času mi ještě zbývá do konce.
Chlapi mají poznámky o tom, že „to kdyby uměla jejich manželka“…
Je tu také jistá skupina lidí, kteří se se mnou dají „do řeči“.


24.1.2003, Praha

Žiji pod neustálým tlakem. Domů se vracím vyčerpaná s lehkou bolestí hlavy, kterou si většinou uvědomím až v klidu.
Co se týká mé psychiky, pozoruji u sebe veliké výkyvy, od pocitu prohry, nepochopení, zoufalství a handicapu přes samotu a návaly soucitu až po vyrovnaný klid a pocit síly.
V poslední době mám dokonce pocit, že se mi vlastně nechce nikdy sundat ceduli a upadnout tak znovu do všednosti plkání, vysvětlování, argumentování, hádání a rozčilování.


26.1.03, Choteč

Promluvila jsem. Asi v 9 hodin večer.
Nikdo si toho jakoby nevšimnul, nikdo na to neupozornil. Ani já jsem si to hned neuvědomila.
Pak mi to došlo. Začala jsem se cítit poražená. Honem rychle jsem si vsugerovávala uklidňující optimistické myšlenky jako: To se stává, jsem jenom člověk, nejsem stoj… Cílem akce přece není nepromluvit, ale snažit se o to. Mít sebe samu pod kontrolou.
Byla jsem vlastně překvapená, jak je to snadný mluvit. Zároveň jsem se přesvědčila, že nemluvením schopnost řeči neztrácím (jak mě mnozí strašili).
Už od dětství jsem těžko nesla porážku a tohle svým způsobem porážka je. Je to boj, který se nedá vyhrát. Provinilý pocit je stále zde.

Je zajímavý, že je to mamka, v jejíž přítomnosti se to stalo. Jezdím sem do Chotče odpočívat. Jsem uvolněná, nehlídám se.


29.1.2003, Praha, 5 hodin ráno

Zdál se mi sen. Byla první noc mého nespaní doma a já jsem šla spát do školy.

V hloubi toho snu jsem se někde zdržela…. Vracela jsem se v podvečer po nábřeží kolem Rudolfina k temné, zhasnuté škole. Byla najednou asi už sobota, protože v sobotu se škola zamyká už ve 3. Věděla jsem, že všechny moje věci kromě mobilu byly v budově. Myslím, že tam byl i nějaký pes, asi Artuš. Přemýšlela jsem, jak se dostat dovnitř. Chtěla jsem tam přece přenocovat. Myslela jsem na nějaký sklepní okýnko z Alšova nábřeží. Také mi prolétlo hlavou, zda je možné koupit si lístek na vlak za kredit v mobilu. Chtěla jsem pravděpodobně jet do Chotče. O pražském bytě jsem vůbec nepřemýšlela. Asi jsem měla klíče uvnitř školy.
Spím v aťasu na velké bílé posteli. Je hluboká noc. První noc druhého měsíce projektu.
Najednou oknem ze dvora probleskne neobvykle silné světlo. Bojím se, že mě někdo hledá, že mě někdo najde.
Vím, že na dvoře cvičej baletky přesto, že je brzo ráno. Myslím si něco jako: baletky pořád baletkujou…
Slyším, jak někdo odemyká a prohlíží vedlejší místnost. Vím, že potom půjde sem. Snažím se být placatá a splynout s prostěradlem. Mám hrozný strach. Je ve mně malinká dušička. Tu malinkou dušičku stále cítím, přestože jsem už dobrých 10 minut vzhůru doma ve své posteli.
Je to jako by mi šlo o život. Děsnej průšvih.
Přemýšlím, co se stane, když mě najdou.
Přemýšlím o tom, že na sobě nemám ceduli o tom, že nespím doma, a že bych si ji měla na vysvětlenou obléct. Vsugerovávám si, že už můžu mluvit.
Vůbec mě nenapadlo vylézt z postele, na jejímž placatém povrchu je mé tělo neschovatelné, a skrýt se za něco.

Než mě našli, probudila jsem se nemluvící a se sevřeným srdcem.

O půlnoci za dva dny mluvit začnu a budu potřebovat někde přespat. To se bez mluvení těžko domlouvá…



TENTO MĚSÍC NESPÍM DOMA

Začal únor. A s ním jsem přesně o půlnoci vyměnila vestu tento měsíc nemluvím za tento měsíc nespím doma…
Vyměnila jsem tak symbol obdivu za symbol pohany. Nemluvení totiž všichni obdivují, zatímco nápis oznamující, že jsem se vzdala soukromí a střídám místa svého noclehu, všechny jenom pobuřuje. Nikdo v tom nic náročného nevidí.
Otázky lidí, které potkávám, se změnily z „proč“ na „kde“. Najednou už nikoho důvod nezajímá.


4.2.03, Praha

To dnešní spaní na koleji, to byl vážně hnus a špína. Spát na půl roku nemyté podlaze, štítit se položit cokoliv kamkoliv…
Kluci byli fajn.

Jsem strašně unavená.
Nevím kam jít, nevím co dělat. Nejradši bych šla někam spát, odpočívat do klidu a do tepla.
Cítím se stará, povrchní a zbytečná. Pouhých několik dní bez zázemí a ztratila jsem veškerou energii a sebejistotu. Jako by myšlenky lidí, opovržlivě na mě na ulici hledících, pouhou svou existencí pošpinily moji duši. Nejsem najednou schopna vážit si sama sebe, nevěřím už v to, co dělám. Pokračuji v tom vlastně jen ze setrvačnosti, jen proto, že nemám na práci nic jiného. Vím, že pokud bych projekt předčasně ukončila, dolehl by na mě okamžitě pocit ještě větší prázdnoty.
Nejsem schopná přemýšlet.
Nejsem schopná se rozhodovat. Mám pocit, že život je plný přetvářky, že je strašně těžké mít radost.
Pokračuji v komunikaci s okolím, usmívám se, když se to ode mne čeká, odpovídám, komunikuji a velice mne to vyčerpává.


7.2.03, autobus

Po týdnu nespaní doma se toho najednou už tolik nebojím.
Vlastně se zmítám mezi strachem, že mám málo známých a že to na každý den nevyjde, a pocitem, že všechny nestihnu navštívit.


9.2.03, Praha

Nespát doma znamená podřizovat se den ze dne životnímu rytmu někoho jiného… Vstávat ve stejnou dobu, jít spát stejně pozdě…
Vyslechnout různé příběhy, prohlédnout si knihy, které bych jinak ani nevzala do rukou, opakovat každý večer někomu jinému stejné věty.
Je to věčná únava, samota mezi lidmi, spánek, který není odpočinkem.

Muži a ženy na mě reagují v obou měsících odlišně.
V lednu, kdy jsem nemluvila, muži většinou jen pobaveně přihlíželi, zatímco ženy se snažily zjistit, proč nemluvím…
V únoru na mne muži hledí většinou se zájmem, kdežto ženy s opovržením.
Kdekdo mi tyká.
Několikrát se mi během nemluvení stalo, že mi lidi odpovídali na mé psané otázky písemně. Zvláště na začátku. Neuvědomili se asi, že je to moje omezení, moje volba.
Hodně lidí se mě zvláště na konci nemluvení ptalo, kolik je hodin.
Hodně lidí mi oznamuje, že oni také nespí doma nebo že oni doma spí. Bezdomovci se mi chlubí svými mnohaletými výkony.


12.2.03, Praha

Jsem velice unavená. Žiji ze dne na den, v nejistotě, přežívám…


13.2.03, Praha

Celé dny čekám na nabídky na nocleh.
Ty zbytečný a hloupý telefonáty končící odmítnutím jsou velice frustrující.
Jsem bez sebevědomí.
Mám pocit, že jsem prašivá a že všechny jen obtěžuju. Že mě nikdo rád nepotkává, protože má strach, že po něm budu chtít nocleh.
Všichni mi nabízejí, že mohu v případě nouze být u nich. Co to ale je případ nouze?
Mám pocit, že posledního budu mít deset nabídek, teď ale nemám žádnou.


15.2.03, vlak

Všichni mají potřebu mi radit. Všichni si myslí, že ten projekt je subjektivní zkušeností, kterou dělám (sobecky) sama pro sebe. Snad každý očekává, že mu sdělím, jaké to je.

Je zajímavý, jak hodně lidí ze školy je překvapeno, že mluvím, když mě potkají. Každý vidí žlutou vestu a nikdo už ji nečte. Nevěděla jsem, že se dá upadnout do stereotypu tak rychle.

Hodně moc lidí „z oboru“ mi tvrdí, že to, co dělám, nestačí. Že by to chtělo nějaký posun. Často je podezírám, že tím myslí materiální výsledek.


16.2.03, Pardubice, 1 hodina ráno

Probudila jsem se ze snu necelou hodinu po usnutí.
Nespala jsem doma. Byla jsem na návštěvě v Úhořilce. Batoh jsem měla nechaný v místě, které z počátku vypadalo jako suterénní šatna novoměstské ZUŠ, na konci snu to ale byla stodola.
Předchozí děj se mi po probuzení velice rychle rozplynul.
Šla jsem si pro něco do batohu. V části stodoly vlevo od mlatu, kde jsem měla nechané věci, štěkal vlčák, kterého jsem znala. Jmenoval se myslím Rek.
Štěkal, zuřil jak pominutý. Byl uvázaný na řetězu a snažil se dostat na bíločernou kočku, která si ve stodole našla skrýš a seděla přesně na hranici dostupnosti Rekova řetězu. Snažila jsem se psa utišit, volala jsem na něj, hulákala, ale vůbec si mě nevšímal.
Kočka utekla, ale pes bláznil dál.
Napadlo mě v tom snu, že se ten pes chová takhle kvůli mně. Že to mé ustavičné soustředění se na vynechání nějaké činnosti koncentruje negativní energii. Že má mysl vysílá zneklidňující vibrace.
Nechala jsem ho štěkat a šla k batohu.
Najednou seshora začalo v celých pruzích padat prkenné pobytí oddělující části stodoly.
Nevím už, co to spustilo. Asi se Rek utrhnul ze řetězu.
Koukala jsem jakoby z bezpečí na zavalený batoh.
Probudila jsem se.


21.2.03, Praha

Když jsem nemluvila, tak mi všichni říkali, že držím bobříka mlčení. Bez rozdílu pohlaví i věku.
Ta brejlatá holčička dneska v tramvaji, která si mě zřejmě pamatuje z ledna, říkala, že nespát doma je vlastně takový bobřík odvahy.


28.2.03, Praha

Cesta metrem. Oči bloudí prostorem, mysl z nedostatku jiné činnosti hluboce přemýšlí nad každou zvláštností, událostí, reklamou.
Člověk čte. Čteme automaticky.
Kdo mě potká, ten si přečte, že nespím doma. Pak se zaměří na můj vzhled (pokud mu zbude čas). V hlavě se spustí řetězec myšlenek, otázek a představ: Kde? S kým? Proč?
Ten řetězec je tím, co mě zajímá. Odráží se v něm člověk sám – jeho mentalita.
Ti, co se ptají, už tolik nepřemýšlí. Jsou nedočkaví, nenechají představy plynout, chtějí znát DŮVOD.
Jedna věta nic nevysvětlí, ale zájem pomíjí.



TENTO MĚSÍC NEPÍŠU



TENTO MĚSÍC CHODÍM VŠUDE PĚŠKY

4.4.03, Praha

Až dnes jsem vyndala z krabice klávesnici a znovu ji připojila k počítači.


12.4.03, Praha

Není příliš důležité, jak je má vesta chápána. Reakce mi dává možnost nahlédnout do duše a do svědomí každého člověka. S vestou TENTO MĚSÍC CHODÍM VŠUDE PĚŠKY narážím často na obranně útočné projevy. Asi všem, kteří mě ještě v předchozích měsících nepotkali, totiž připadá, že jsem ekologická aktivistka. Hodně lidí mi proto oznamuje, že oni také chodí všude pěšky, nebo naopak že to je snadný, pokud bydlím v centru.


13.4.03, Praha, 6:55

Pípající mobil mě probudil ze spánku. Z toho hlubokého, kdy si člověk po probuzení musí uvědomovat všechny souvislosti, ve kterých se jeho život nalézá: Aha, jsem doma… Co je za den v týdnu? Proč mě budí budík, když je neděle? Co vlastně dneska nesmím? Co jsem si na dnešek plánovala?
V rozespalém zmatku jsem místo vypnutí budíku zapnula rádio.
Pípání skončilo, hudba hraje.
Vstávám po sedmi hodinách spánku, protože zhruba to je délka životnosti baterií v diktafonu. Už čtvrtý měsíc nahrávám nepřetržitě 24 hodin denně zvuk. Už čtvrtý měsíc realizuji projekt Omezení, už čtvrtý měsíc jsem se neprobudila sama od sebe úplně vyspalá.
Musím zapnout počítač, otevřít Sound recorder, otevřít v něm dvouhodinový soubor a začít nahrávat ticho svého bytu přesně ve chvíli, kdy vypínám diktafon.
Pak si můžu jít zase lehnout… Šelesty noci stáhnu do počítače potom.

Omezení. Můj život je omezen kapacitou diktafonu a životností baterií. Sedm hodin na spánek, sedm hodin na to vzdálit se z domova bez počítače, sedm hodin na všechno.
Kamarádi ze školy mi říkají, že se vlastně mám, že můžu mít neustále dobrý pocit, protože ať dělám co dělám, neustále při tom pracuji na své diplomce…
Eva říká, že to nahrávání zvuku je největším omezením.


14.4.03, Praha

Žlutá vesta s nápisem mě zviditelňuje, odlišuje a identifikuje.
Tím nápisem komunikuji, aniž bych cokoliv vyslovila. Nemohu se proto divit, že mi to lidé v ulicích oplácejí. A o to mi právě asi šlo. O komunikaci. Chtěla jsem nakouknout do hlav lidí a z jejich reakce zjistit něco o nich, o sobě, o světě.
Jsou to někdy velmi zvláštní situace. Je zajímavé sledovat, jak je naše společnost rozvrstvena. Skoro bych mohla napsat, že čím ošuntělejší vzhled, tím otevřenější povaha. Nebo naopak, čím pěstěnější zevnějšek, tím větší nevšímavost. Nebo je to zahleděnost do sebe?

Svou akcí jsem se nechtěla ani nikomu nadřazovat, ani dávat za vzor, ani nechat obdivovat. Ani kritizovat jsem nechtěla. Přesto se setkávám s reakcemi, které si nápis na vestě některým z uvedených způsobů vysvětlují. Doufám většinou, že mě dotyčný potká v příštím měsíci znovu a bude tak mít možnost se nad tím znovu zamyslet.

Chození pěšky mi přináší příjemný pocit nezávislosti. Sebevědomí mi stoupá díky pocitu, že si vystačím sama bez pomoci a že si jsem schopna všechno obejít a zařídit. V naprostém protikladu k tomu jsem v únoru žila pod neustálým tlakem závislosti na okolí.


21.4.03, Praha

Jsem naprosto svobodná. Kdybych nebyla, nemohla bych se omezovat. Nemohla bych se pro takovou věc rozhodnout. Mé rozhodnutí něco nedělat není důsledkem toho, že mám příliš mnoho volného času (jak si mnozí myslí), ale toho, že jsem se rozhodla se čehosi vzdát.


24.4.03, Praha

Každý večer si zakresluji do mapy linku v místech, kudy jsem ten den chodila. Mám tak příležitost prožít celý den znovu se všemi příjemnostmi i nesnázemi, které mě potkaly.


26.4.03, Praha

Dneska jsem málem odešla na nákup bez vesty a bez diktafonu. Včera jsem zapomněla krokoměr… Asi jsem přetažená, nesoustředím se.

Chození pěšky nemá pravidla. Obecně sice platí, že po chodníku se chodí vpravo a že do sebe lidé na ulici nevrážejí, ale dodržování je dobrovolné. V ulicích Prahy mám často pocit, že při vzájemném míjení se lidí na chodníku je nejdůležitější největší dávka suverenity a neústupnosti. Existuje totiž jistá sorta lidí, kteří se z nějakého důvodu pokládají za střed světa a myslí si, že se jim všichni budou vyhýbat. Jdou přímo proti člověku blížícímu se z druhé strany a ustoupit o půl krok stranou je ani nenapadne.
Několikrát jsem se přistihla, že jsem si hrála na zrcadlo. Chovala jsem se na chlup stejně – šla jsem prostředkem chodníku a čekala, co se stane. Zda se člověk nakonec uhne, čímž mě umožní vyhnout se také, nebo do sebe vrazíme, a nebo se zastavíme těsně proti sobě, oba stejně neústupní.


28.4.03, Praha

Přemýšlím, co bych si asi myslela, kdybych se někde potkala…
Rozeznávám typy lidí podle reakcí, nejsem si ale vůbec jistá, kam patřím sama. Docela mě mrzí, že to nikdy nezjistím.


29.4.03, Praha

Neustále narážím na nepochopení, na základě něhož se ve mně hromadí pocit osamění a kterým se nechávám stále znova zraňovat. Měla bych se obrnit.
Kde je chyba?
Stalo se to, že mé umění splynulo s mým životem, že jsem si ho „připustila až moc k tělu“, aniž bych přemýšlela o tom, jaké to může mít důsledky.
Teď nevím, co s tím.
Dodělám projekt, o tom není pochyb. Jen doufám, že bez zbytečné hořkosti a se stejným množstvím přátel jako dřív.


30.4.03, Praha Vítkov

Poslední pěší cesta domů. Naposledy fotím „své“ stromy, začíná pršet. Asi se mi bude po chození stýskat. Bylo moc příjemné muset si udělat na cestu čas, žila jsem víc v klidu, beze spěchu, s rezervou…
Jdu domů, místo pálení čarodějnic, dokončovat pátou žlutou vestičku.



TENTO MĚSÍC NEJÍM SAMA

1.5.03, Praha

Vypadá to, že v tomto měsíci vůbec nebudu mejt nádobí.


12.5.03, Praha

Můj vztah k jídlu se zproblematizoval. Nebo snad zjednodušil?
Beru ho jen jako nutný přísun energie potřebné ke každodennímu fungování. Vím, že bez jídla vydržím i několik dní, a nemyslím na něj, ale vím také, že nemá smysl se zbytečně vysilovat.
To neustálé plánování schůzek na jídlo mě velice zdržuje. Myslím proto na jídlo – na plánování setkání s někým za účelem společné konzumace – velice často. Kdy, kde a s kým?
Jsem opět závislá.


13.5.03, Praha

„Tento měsíc nejsem sama“. Tak někteří čtou nápis na mé vestě. Interpretují si ho potom asi tak, že hledám partnera.
Ale i nejím sama má zajímavé interpretace, například že se nechávám někým krmit. Nebo že jsem těhotná…


14.5.03, Praha

Čekám před AgroFertem na Mirka, abychom spolu šli na oběd. Změnila jsem kvůli tomu program dnešního dne.

Docela mě baví být výstřední a lehce vyzývavá a sledovat reakce. Vyžívám se v působení kontrastu mého poměrně civilního zjevu s mojí žlutou vestou.


15.5.03, Praha

Nesetkávám se s přáteli s cílem vidět se s nimi, ale za účelem najíst se s nimi. Setkání tak mění svůj charakter z oboustranně chtěného na z mé strany vynucované a účelové. Nemám z toho moc dobrý pocit. Myslím, že to je kromě nedostatku času další z důvodů, proč zůstávám často hladová.

Jak málo jím, potřebuju víc spánku.


20.5.03, Praha

Diktafon už druhý den nahrává ticho. Myslela jsem si, že to rozchodí, ale asi už ne. Nahrávání zvuku ztrácí smysl.
Nikdy mě nenapadlo, že to budu muset přerušit nebo dokonce vzdát.


23.5.03, Praha

Mám najednou neobvykle mnoho času. Nefungující diktafon mi vrátil volnost. Spím, dokud se neprobudím, počítač zapínám jen jednou denně.
Ale chybí mi to. Už jsem si zvykla žít s vědomím, že každé slovo, které já nebo někdo v mé blízkosti pronese, bude archivováno. Slova teď vyznívají jakoby na prázdno.
Taky se necítím tak dobře na veřejnosti. Jakkoli byl mikrofon na mé vestě malinký, poskytoval mi záštitu. Schovávala jsem se za něj, odlišoval mě od bláznů. Dělal z mého projektu Projekt, ukazoval, že jde o víc než o pouhý vrtoch.
Mé omezení je najednou poloviční. Ráda bych se podrobila znovu teroru života s očima na hodinkách během nepřetržitého nahrávání. Mám ale strach, že oprava není v mých finančních možnostech.


25.5.03, Praha

Které omezení bylo nejtěžší? Myslím, že odpovědí mohou být z části sny, které se mi v souvislosti s omezeními zdály. O nemluvení se mi zdálo jednou, o nespaní doma dvakrát a z toho jednou před začátkem měsíce, o nepsaní jednou a pomateně. Chození pěšky mi nevadilo a taky se mi až do snu nedostalo. Nejíst sama mě zdržuje, ale hlad mi nikdy nevadil. Na půsty jsem zvyklá.


27.5.03, Praha

Už se moc těším na konec projektu. Připadám si teď jenom jako stroj. Pouze plním, co jsem si před časem usmyslela…. Už tomu nevěřím, je to daleko, jsem unavená a mám moc jiných starostí. Nevím, co budu dělat, ale těším se, že to bude jiné. Však ono se něco objeví.



TENTO MĚSÍC NESEDÍM

2.6.03, Praha

Dneska v poledne jsem obnovila nahrávání zvuku. Brian mi poslal nový diktafon. Je úplně stejný, jen nový, neodřený a neošoupaný.


3.6.03, Praha

Mám namožené ruce. Neustále se o ně opírám, jak ležím a snažím se něco dělat. Spousta činností se neuvěřitelně zkomplikovala.

Jsem v závěru už poměrně vyčerpaná. Předchozí dva měsíce byly hodně odpočinkové, nemusela jsem se nijak zvlášť soustředit. Nesezení je opět neustálé sebezapření a sebekontrola.
Stejně jako v dubnu se mě všichni ptají, zda mě nebolej nohy. Nabízejí mi místo k sezení. V dubnu mi nabízeli, že mě někam svezou. Lidem obecně dělá asi dobře nabízet pomoct, když vědí dopředu, že ji nevyužiji…


5.6.03, Praha

Nesezení všem připadá velice krutý. A skutečně je, zvláště v těchto vedrech. O tom jsem ale předem nepřemýšlela. Počáteční odhodlání je už pryč, postupně ze mě vyprchala víra ve smysl toho, co dělám. Už jen trpím.
Je dobré si uvědomit existenci nepřímo úměrného vztahu mezi vírou ve smysl činnosti a snadností jejího naplnění.