Textová dokumentace projektu OBLEČENÍ
Fotodokumentace je v části projekty.
KONCEPT
Od mých 28. narozenin (30. srpna 2004) do mých 29. narozenin budu v každém měsíci nosit oblečení pouze jedné konkrétní barvy.
Projekt Oblečení vychází z mého staršího projektu OMEZENÍ, jehož půlroční realizace byla po všech stranách intenzivním zážitkem.
Je zřejmé, že téma OMEZENÍ je ve svém sdělení nepřekonatelné, a ani můj životní styl (práce v kanceláři) mi tak razantní akci ani neumožňuje.
Hledala jsem proto naopak inspiraci v rozmarech dnešní konzumní společnosti, ve věcech zbytečných.
Performance OBLEČENÍ v sobě spojuje ženskou marnivost a posedlost oblékáním s mužskou racionalitou v dodržováním principu, který v konečném důsledku nedbá na vzhled.
Barvy jsem měsícům přiřadila předem na základě několika kritérií:
- nálada jakou ve mě ten který měsíc vyvolává
- návaznost barev na sebe (nechtěla jsem dvě podobně působící barvy jdoucí po sobě)
- pravděpodobnost možnosti nakoupit v dané barvě oblečení na určitou sezónu
- s přihlédnutím na možnosti mého stávajícího šatníku
z těchto úvah a analýz vznikly následující dvojice:
SRPEN – tyrkysová
ZÁŘÍ – červená
ŘÍJEN – smetanově bílá
LISTOPAD – tmavohnědá
PROSINEC – tmavomodrá
LEDEN – světlemodrá
ÚNOR – olivově zelená
BŘEZEN – oranžová
DUBEN – světle hnědá (okr)
KVĚTEN – zelená (jako tráva)
ČERVEN – růžová
ČERVENEC – žlutá
Cílem projektu je zjištění, do jaké míry konkrétní barva pozmění moji identitu, jak se v ní budu cítit sebevědomá či naopak nejistá, neohrožená či zakřiknutá nebo provokativní.
Ale také narušit stereotyp korporátního prostředí, do kterého aktuálně patřím.
Silvie Vondřejcová
v Praze, podzim 2004
Fotodokumentace
Po celou dobu konání projektu se denně fotím na místech, kde se zrovna nacházím. A protože se necítím komfortně neustále někoho o vyfocení žádat, mnoho fotek vzniká s použitím samospouště nebo zrcadla. Zrcadla využívám obvykle v různých umývárnách, a koupelnách, ale především ve zkoušecích kabinkách obchodů s oděvy, protože nákupy trávím mnoho času. Nakoupit dost ošacení ve dvanácti barvách zabírá hodně času. Opakují se také fotky z kanceláře, cest z práce, víkendů na vesnici. Dalším důležitým motivem je praní a sušení prádla. Spodního prádla a ponožek mám totiž vždy jen několik kusů, proto si ho musím přepírat téměř denně.
DENÍKOVÉ ZÁZNAMY
10.7.2004, Praha
na kalendářní rok 2005 plánuji realizaci projektu který pracovně nazývám OBLEČENÍ.
Konceptem je, že budu každý měsíc nosit oblečení pouze určité předem vybrané barvy.
V následku toho již dnes hodně nakupuju, ale je to zvláštní nakupování. Koukám pouze po jednobarevných věcech určitých barev a přemýšlím, která barva bude vhodná pro jaké roční období.
V tom projektu v sobě spojuji ženskou marnivost a posedlost oblékáním s mužskou racionálností v dodržování principu, která v konečném důsledku nedbá na vzhled.
Už vzhledem k tomu, že chodím do práce, nebudu zřejmě moct vypadat úplně jako strašidlo. Láka mě ale ta představa, že nemusím ráno vymýšlet, co si obléknu, že je to předem dané. Docela se těším, že budu mít jen 2 sady oblečení, a ty budu střídat.
neděle 22.8.2004
Předposlední víkend před začátkem projektu – nákupní horečka vrcholí...
Včera jsem vyrazila z domu po půl dvanácté a vrátila jsem se až asi v pět úplně vyčerpaná a o dva a půl tisíce lehčí... Naštěstí díky bezhotovostním platbám kartou ty sumy, které platím, moc nevnímám.
Dnes jsem byla jen tady na Floře, a to hned ráno – z domova v deset a zpátky asi ve čtvrt na jednu – obchody byly po ránu příjemně prázdné. Neměla jsem dnes náladu cokoliv kupovat a šla jsem ven hlavně proto, že nutně potřebuju sehnat tyrkysově modrý boty. Jednobarevný.
Vlastně jsem si toho dneska na sebe moc nevyzkoušela, byla jsem většinou líná, nebavilo mě to.
Záměr začít projekt ne od Nového roku, jak jsem původně plánovala, ale od mých narozenin na konci srpna, jsem poprvé pojala asi před dvěma týdny. A od té doby vedu vnitřní boj, který z potenciálních začátečních termínů je vhodnější. Zda univerzální a všeobecně platný začátek roku, nebo subjektivní začátek dalšího roku mého života.
Pro narozeninový termín hovoří následující argumenty: je dobré začátek projektu, který momentálně na plno zaměstnává moji mysl, příliš neoddalovat; je dobré začít výraznou barvou v relativně teplém období; je dobré realizovat projekt v době, kdy pracuju v kanceláři, přičemž si nejsem jistá, jak velký díl příštího kalendářního roku budu ochotna tomuto životnímu stylu obětovat; a konečně je dobré, že na září mám již všechno potřebné kromě kabelky nakoupeno.
Výhody novoročního začátku jsou: více času levně nakoupit potřebné oblečení všech barev, přičemž hlavně podzimní a zimní období je problémem, neboť na léto příštího roku už mám částečně nakoupeno v právě probíhajících slevách. S tím souvisí nutnost větších finančních investic, o něco snazší komunikace s okolím v případě dotazů na to, proč to všechno dělám; nedocházelo by k překrývání jednotlivých projektů – Kalendáře a oblečení; a navázala bych tak na tradici začínat své projekty na Nový rok s úderem půlnoci.
V tuto chvíli to vypadá, že toto dilema za mě rozhodne počasí. Pokud totiž poslední dva srpnové dny bude zima, nebo dokonce pršet, budu nucena projekt o 4 měsíce odložit. Mám totiž v tyrkysové barvě pouze lehké svetříky a trička a na nohy po ukrutné námaze jen letní sandále se slaměnou podešví.
Co mě vlastně vedlo k realizaci takového projektu:
Chtěla jsem nějak navázat na projekt OMEZENÍ, jehož půlroční realizace byla po všech stranách intenzivním zážitkem. Bylo jasné, že téma Omezení je ve své závažnosti nepřekonatelné, hledala jsem proto v protikladu k tomu inspiraci v rozmarech konzumní společnosti, ve věcech zbytečných.
V tom projektu v sobě spojuji ženskou marnivost a posedlost oblékáním s mužskou racionálností v dodržování principu, který v konečném důsledku nedbá na vzhled. V každém měsíc budu nosit oblečení pouze jedné konkrétní barvy.
středa 1.9. 2004, Praha
Třetí den projektu...
Tyrkysové dva dny jsem přežila a snad nejsem ani nastydlá. Červený oblečení je už dost podzimní – mělo by to být ok. Jen budu chodit pořád v tom samém, ale to je přece účel, ne?
Trochu se toho bojím. Reakcí a svých nepříjemných pocitů.
lidi na mě trochu koukaj, ale skutečně si toho můžou všimnout jen ti, co mě vidí denně. A co mě vídali i předtím.
sobota 4.9. 2004, Praha
Jedu z nákupů v Holešovické tržnici a v tramvaji tu se mnou sedí paní, která je celá v oranžovém. Má tričko, sukni, tašku i sandály oranžové, a dokonce i vlasy obarvené na oranžový zrz. To mě teda dostalo, tomu se zdráhám uvěřit. Já jsem v červeném, a právě jsem si v tržnici koupila oranžovou zimní bundu s pletenými rukávy – snad na březen bude stačit.
neděle 5.9.2004, Praha
Právě jsem si nalakovala nehty na levé ruce a sbírám sílu udělat to samé i na pravé. Pravou ruku je moc těžký lakovat – levá je na to moc nešikovná, jsem vždycky popatlaná úplně všude. Novic jsem zjistila, že nemám trpělivost nechat nehty schnout náležitě dlouho. I teď, s nehty na levé napůl suchými, ťukám do klávesnice počítače a riskuju, že výsledek opět nebude perfektní. To ale stejně nikdy není, vlastně se ve svém věku teprve učím takovou věc, jakou je lakování nehtů, dělat. Nevěřila bych, co je s tím práce. Vždycky jsem takto zabitým časem pohrdala. A najednou to potřebuju a v drogeriích koukám po lacích a monitoruju, jaký barvy se dají kde koupit.
Největší práce je nehty odlakovat před nanesením nové barvy. Nemyslela jsem si, že odlakování je taková dřina, nebo mám špatný odlakovač???
Ale efekt, jaký ty nehty dělaj je dobrý, s tím jsem spokojena. Rozhodně je to výrazné podtržení záměru.
Dneska jsem si konečně udělala čas a vyklidila ze šatny, která už naprosto přetékala oblečením a botama, všechno černé a vícebarevné oblečení, jakož i oblečení v barvách, které budu potřebovat až za víc než půl roku. I když je dobré mít vzorky jednotlivých barev, které stále nakupuju při ruce, abych nekupovala úplný nesmysly. Hlavně zelená je diskutabilní, těžko se mi podaří ji udržet v příliš úzkém odstínu – osvětlení v obchodech ji hodně mění.
Bojím se nákupů v předvánočním čase. Po několika letech letos asi strávím Vánoce doma.
Vždycky když se vracím z nákupů s pocitem, že jsem zas utratila spoustu peněz za nesmyslný hadry, vzpomenu si na článek v Blesku, který jsem před časem četla. Psalo se v něm, že Cameron Diaz je ráda, že teď hodně vydělává, může si díky tomu dovolit nosit každé šaty jen 2 x. To je teprve omezení. Ta musí trávit na nákupech mnohem více času než já v současné době, a hlavně musí se bát převlíkat, aby nemusela ty krásný šaty, v kterých se cítí tak dobře a které má snes podruhé na sobě, vyhodit. To by bylo teprve náročný.
sobota 18.9.2004, Praha
Kolega v práci má alergii na samostatný ženský (proto jsem s ním většinu času ve sporu) a používá pro ně zásadně slovní spojeni „vousatá feministka“. Je přesvědčenej, že feministkou se žena stává jen když má mindrák ze svého vzhledu.
Chodím teď do práce celý září v sytě červené. Onehda mě napadlo pro dokreslení image obarvit na červeno i pozadí svého počítače. Ale hned druhy den ráno bylo opět šedivé. Nerozumím tomu, proč ho to tak štve, je to přece můj počítač na kterým dělám já! Plánuju vzpouru, jsem zvědava, jak to dopadne, najdu-li k ní odvahu.
neděle 19.9. 2004, Praha
Vypravila jsem se na ranní nákupy na Černý most. Mám seznam věcí, které potřebuju koupit v barvách na příští čtyři měsíce. U těch který potřebuju nutně mám kolečko.
Problém zřejmě budou boty, tmavomodrá není letos v módě – v obchodech se skoro nevyskytuje.
Zatím se mi vcelku daří nakupovat ve slevách za rozumné ceny. Za plný ceny bych to asi neutáhla.
Trochu mi vadí oblékat na sebe třetí den za sebou stejné kalhoty, ale budu si na to muset zvyknout a nepřemýšlet o tom.
Až budu mít v Praze žehličku, bude to zase o trochu lepší. Přežehlím je a budou jak nový.
Taky se bojím zimy. Nemám ráda, když je mi chladno.
Pokud se mi dnes podaří zaplnit v tabulce 3 - 4 kolonky, tak to bude dobrý.
odpoledne
Tak jsem doma. V pokoji je šílenej bugr.
Podařilo se mi vyplnit 8 okýnek v mojí tabulce: mám tmavohnědý kalhoty, tmavohnědý zapínací svetr, tmavohnědý tílko, smetanový svetr a šátek, světle modrou podprsenku, tmavě modrý ponožky a tmavomodrou čepici!
Přes obě židle je přehozeno něco červenýho, na zemi se válí igelitky různých značek, jedna postel je plná hnědýho šatstva z pod kterého kouká červená taška. Druhá postel je plná béžové. Světlemodrá podprsenka leží opodál. Chtěla jsem k ní i kalhotky, ale měli už jen velký velikosti. Tak aspoň něco.
Jsem zas trošku klidnější. Vypadá to, že pokud koupím ještě prádlo a pásek, tak budu v říjnu v pohodě.
Seznam věcí na listopad se taky zkrátil.
Zkoušela jsem si v H & M pěknou zimní bundu – světlemodrou. Skoro jsem ji koupila, ale měla flíček na rukávu a byla v mé velikosti jediná. Tak snad jindy.
Tak teď bych tady měla uklidit. Jsem zvědavá, kam všechny ty hadry nacpu!
pondělí 20.9. 2004, Praha – kancelář
Celý dosavadní život (vyjma dětství – to jsem se ráda šňořila a hrála si na princeznu) mi bylo de facto jedno co mám na sobě. Snad i trochu demonstrativně. Atraktivní vzhled byl pro mě symbolem hlouposti, a tak jsem působit nechtěla. Uvažovala jsem tak, že pokud má ženská čas a prostředky věnovat se něčemu tak povrchnímu jako je vizáž, nezbývá jí už energie na to ostatní.
středa 22.9. 2004, Praha
Celý dosavadní život mi bylo de facto jedno, co mám na sobě. V pubertě se ze mě stala Popelka zahaledná do plandavejch hadrů a možná jsem i čekala, až mě nějaký princ objeví (jenže když jsem někoho zaujala, tak měl obvykle do prince hodně daleko a já se zděšeně stáhla). Nosila jsem ráda vytahaná beztvará trika, nevýrazných tmavých barev, která co nejvíc schovávala moji postavu.
Byla jsem si vědoma, že i ta „šedivost“ je ve skutečnosti výrazovým prostředkem, který o mě lecos mému okolí prozrazuje.
Časem jsem zjistila, že je mi čím dál častěji naznačováno, že bych byla docela hezká, kdybych se sebou něco málo dělala. Stačí přece kupovat si oblečení, které člověku sedí, zakrývá jeho nedostatky a vyzdvihuje jeho přednosti...
Dlouho jsem vzdorovala, ale s nástupem do zaměstnání byl přerod dokonán. Najednou jsem se začala vyžívat v elegantním oblečení zdůrazňujícím postavu a ve vysokých podpatcích. Libovala jsem si, jak mi každý říkal, že jsem zhubla a jak dobře vypadám, přestože vážím pořád stejně už mnoho let. Zároveň mě trochu uráželo, že tak vlastně všichni bezděky říkají, že jsem v minulosti vypadala blbě.
čtvrtek 23.9. 2004
Asi jsem se přestala bát, že zapadnu do kategorie blbá blondýna, a proto mi najednou nevadí strávit tolik času nákupy a oblékat se elegantně. Ale ve chvíli, kdy to po mě vyžaduje Brian mě to stále ještě uráží...
čtvrtek 30.9. 2004, Praha
ráno v metru
Poslední den v červené. Docela jsem se na to vymódila: vzala jsem si na sebe tříčtvrťáky a punčocháče, k tomu dolů nahrnutý podkolenky, taky zapínací svetr, kterej je delší než sako navrchu (je poměrně chladno).
Baví mě vnímat, jak na to okolí kouká, jak při pohledu na punčocháče přemýšlí, jestli je to vlastně hezký, nebo ošklivý.
pátek 1.10. 2004, Praha
Tak jsem dens béžová. Není to tak nápadný jako červená, navíc se mi nepovedly nehty – jsou do růžová. Ale v práci si změny všimli.
večer doma
Je mi divně. Bojím se, jsem nespokojená a naštvaná, nedovedu si představit, co by mě zklidnilo...
Kupovala jsem odpoledne druhý lak na nehty, myslím, že mě paní naschvál vnutila ten nejdražší. I když ten bych si asi vnutit nenechala.
Otrávilo mě to, stejně jako to věčné předělávání letáků v práci, kdy se vedení neumí rozhodnout, jak má ta reklama vypadat.
Nemám ráda zbytečnosti.
Nebaví mě nakupovat pořád dokola stejný věci v jiných barvách. Nebaví mě prolézat obchody a hledat věci, které určitě někde existujou, jen já je nemůžu najít.
Nebaví mě ta už teď k prasknutí narvaná šatna - a přitom pak chodím stejně celý měsíc v tom samém.
Oblečení a jídlo jsem vždycky považovala za nutnosti, za které je škoda utrácet moc peněz, které se dají ošidit. Na tom jsem vždycky šetřila abych místo toho měla na cestování, knihy, časopisy, kino, fotky...
A najednou jsem se donutila pronakupovat rok, zavalit se spoustou hadrů, které pak nikdy neunosím.
Skoro by to chtělo si dát závazek, že si pak x let (12 let) nic na sebe nekoupím. Dvanáct je moc, to mi pak bude 41, mezitím bych měla zvládnout těhotenství a tak...
Ale 5 let by možná šlo, tam jsem schopná dohlédnout.
úterý 5.10. 2004, Praha
polední pauza – je krásně, sedím na lavičce
Obědvám. Užívám si teplýho počasí, kdy se nemusím moc strojit a bojím se co přijde.
Říkají mi, že mi tahle barva sluší, ale já se v ní cítím trochu moc mohutná – bílá nic nezakryje.
Bojím se, že neseženu boty všech barev.
Moje okolí začíná pomalu odkrývat o co mi jde.
Ve smetanové jsem najednou civilní – krémové není nikdy dost, s tou se to přepísknout nedá.
středa 3.11. 2004, Praha
Jsem tmavohnědá. Proti mně v metru sedí černoušek s tmavomodrou bejsbolkou. Má obličej stejný jako já mám kalhoty, svetr, tašku... Jen nehty na rukou má růžové. Já mám zase růžové ruce a hnědě nalakovaný nehty.
Bylo zvláštní se v pondělí obléknout do všech úplně nových věcí – od kalhotek až po bundu... Netušila jsem, jak se v tom budu celej den cítit.
Pro dnešek jsem zvolila ležérnější variantu – manšestráky a nízký boty a cítím se v tom dobře.
Markéta dnes říkala, že má tuhle barvu hrozně ráda, mohla by tak prej chodit celej život.
Je to hodně nenápadný, stejně jako ta krémová minulý měsíc. Nešokuje to – není to červený.
Další skutečně hodně křiklavá barva je až ta oranžová v březnu. A možná i světlemodrá bude vyznívat cíleně.
Uvidíme.
V krémové jsem si musela pořád dávat bedlivej pozor jsem-li čistá! hnědá je v tomhle svobodnější.
Dneska jsem v lobby viděla člověka, co pracuje někde nahoře, právě si bral kávu z automatu. Nevím, zda to souviselo s tím, že mě viděl, ale káva mu vypadla z ruky a rozprskla se na zemi. Trochu mě to taky zasáhlo, ale on byl víc. A měl bílou košili. Byla jsem ráda, že už jsem hnědá a není nic vidět.
Vůbec jsem měla pocit, že po mě chlapi dneska hodně civí.
středa 10.11. 2004, Praha – metro
Myslím na to svoje oblíkání.
Přede mnou v metru sedí na lavici 5 chlápků, každej má jinak barevný boty. Jsou seřazeni jak do katalogu: zcela vlevo černý, pak tmavohnědý, světleji hnědý, pak hnědo-okrový a ten úplně vpravo, co k těm ostatním nepatří má jasně okrový boty.
čtvrtek 25.11. 2004, Praha – metro
V úterý jsem poslouchala na Vltavě „hru pro náročné posluchače“ o ženě, která byla lehce psychopat a na doporučení kartářky chodila celý život celá v modrém. Byla tam taky scéna, jak ta žena sehnala (za socíku) tmavomodrý punčocháče díky tomu, že podstrčila vedoucí obchodu lahvinku. A já jsem si zrovna ten den koupila tmavomodrý punčocháče na příští měsíc... Shoda náhod, docela neuvěřitelná.
Začátkem minulého měsíce jsem při stejném programu zažila podobnou shodu náhod: dávali hru o jiném psychopatovi, tentokrát to byl chlap, a ten zase vyprávěl, že béžová je jediná barva, kterou může nosit, ze všech ostatních se mu dělá vyrážka: „předtím jsem nosil červenou, ale dnes už jen béžovou.“
Nepochopitelný.
Seděla jsem pak ve vlaku cestou k našim vedle chlapa v jasně žlutém....
úterý 30.11. 2004, Praha
Jsem na nákupech na Andělu. Už jsem prolezla Terranovu, Promod, Kenvelo a pomalu mi dochází, jak se to mé nakupování stává čím dál složitější.
Okruh barev, ve kterých nakupuju se neustále zmenšuje. Už nestačí koukat po jednobarevném oblečení jako takovém. V kabelce s sebou nosím taháky, abych věděla, co v které barvě už mám a co teprve sháním. A bude to čím dát těžší. Navíc sotva si zvyknu na to, nějakou barvu v regálech vidět, měsíc uteče a já už ji nepotřebuju.
Oříšek jsou boty. Všude mají jenom hnědý, černý, červený, nebo mnohobarevný.
čtvrtek 16.12. 2004, Praha
V pátek u Terezy na mě fascinovaně koukal Roman, na to, jak jsem jednobarevná.
Asi mu to přišlo asketický, protože říkal, že jsem jak nějaký mnich (nebo mu moje modrý dřevěný korále připomínaly růženec?).
středa 20.1. 2005, Praha
Jedu v devítce domů. Přestože jsem dnes v práci skončila už o půl šestý, jedu domů až teď a mám blbej pocit. Měla bych se vlastně cítit skvěle, podařilo se mi koupit olivově zelenou podprsenku a spoustu růžovýho spodního prádla. A taky úžasnou žlutou flísku a to celý do tisíce.
Jenže jsem otrávená!
Obchody jsou plný lidí a slev a já se nejsem schopná soustředit na to, co vlastně potřebuju. Jsem nervózní, že budu kupovat moc dopředu zbytečně drahý věci, nebo že něco nekoupím a pak to budu marně shánět. Anebo že netrefím barvu.
A včera jsem si koupila tygrovaný šaty – po více než půl roce věc, která není jednobarevná. Věc, která není pro můj projekt, věc, kterou více než půl roku nevezmu na sebe.
Asi se zbytečně trápím... peníze – nesmysly. Pak mě někdo okrade a já budu litovat, že jsem to neutratila...
Musím někde zajít do nějakýho Army-shopu. Pro nějakou olivově zelenou kabelu nebo brašnu, teplý ponožky a bundu na doma. Případně boty, kdyby byly.
Potřebuju změnu životního stylu. Klid, přírodu... zničit se túrou v horách, nemyslet na to, jak vypadám, co na sebe a jestli se zamažu.
Ach jo...
Příští rok nebudu nakupovat NIC! Až do třiceti!
úterý 1.3. 2005, Praha – kancelář
Pan Kuklík se mě teď v kuchyňce ptal, jestli slavím Ukrajinskou revoluci... jsem oranžová, k nepřehlédnutí.
neděle 27.3. 2005, vlak Pardubice – Praha
jsou Velikonoce, zdrhám z Chotče. Vesnické Velikonoce jsou MOC povinností. Už jsem je teda dlouho nezažila, ale pamatuju si je jako období spousty alkoholu, povrchních řečí a filmů v televizi v pozadí...
Už pomalu plánuju konec oranžový a těším se na okr. A na jaro!
Bude to fofr – výstava...
V té oranžové jsem strašně nabitá, mám spoustu energie. Myslím si, že je všechno možný, že všechno zvládnu, částečně se asi přeceňuju.
pondělí 2.5. 2005, Praha – metro
Tak už je květen. Jsem zelená. Je to příjemná optimistická barva. Jako čerstvá jarní tráva, cítím se v tom dobře. Je to rozhodně výrazná barva, ale na rozdíl od ostatních s sebou nenese žádný asociace. Předtím jsem byla Červená Karkulka, světlemodrá Sněhurka... oranžová je barva úboru popelářů, budhistických mnichů a amerických trestanců, barva módní, barva holek, co chtěj být zajímavý, co chtěj být vidět. A růžová – slaďoučká, sytá, agresivní, bonbónková, růžová jak panenka Barbie, symbol všech fiflenek. Barva blondýny z filmu Legally blonde...
tak na to si budu hrát ve Vídni, na fiflenu, kterou zajímá jenom co má na sobě...
A pak ze dne na den žlutá – jako slunce, horké léto, úžasný červenec. A pak se kolo uzavře a budu opět tyrkysová.
Ale teď jsem zelená, úplně jiná, než jaký jsou všichni kolem...
čtvrtek 5.5. 2005, Praha
Jsem na přednášce.
Přednášející promítá video umělce, co je v kurzu. Asi bych to měla sledovat, ale místo toho píšu... Uvědomila jsem si, že se ztotožňuju s různýma zelenýma věcma – zelený je najednou synonymem pro hezký. Ale musí to být správně zelený.
Zahlídla jsem v tom videu zelenej střed větráku a už jsem se dál nesoustředila...
neděle 5.6. 2005, Vídeň
Je krásný den.… až na to, že nevím, kde jsem a mám hlad a žízeň. Ale to bude dobrý.
Moje růžová vizáž na mě zatím nijak moc nedoléhá... Možná je to změnou prostředí – reakce okolí jsou takové, jako bych na sobě ani nic zvláštního neměla. Možná je Vídeň daleko liberálnější a tak vídeňáky nic nepřekvapí. To asi jo, když uvážím, kolik ženskejch tu chodí bez podprsenky.
Možná taky že se tady skoro s nikým nebavím a nikomu nerozumím.
Ale chlapi na mě letěj – až nepříjemně. Vilně se po mě otáčej, z toho dotěry včera večer jsem byla dost zoufalá. Že by oplzlý pohledy byly tím o co stojím se říct nedá.
Asi ta slaďoučká naivní růžová působí při vší své koncentrovanosti přitažlivě, Ale spíž ze mě dělá jen potencionálně snadnou kořist, naivku…
neděle 12.6. 2005, Vídeň
jsem v MUMOKu – v jedné části expozice tu mají samé výhradně monochromní obrazy...
Získaly pro mě nový rozměr.
Je to na určitý úrovni podobný tomu mému projektu s oblečením. Taky pokud možno monochromní, nebo pohybující se v úzké barevné škále.
úterý 28.6. 2005, u Bratislavy
Sedím na břehu nějakýho rybníka východně od Bratislavy. Je vedro, plavat už jsem byla a půjdu ještě, než sednu na kolo a pojedu zpět do města.
Přemýšlím o tom, jak mi vždycky hrozně záleželo na tom, co si o mě myslí mé okolí. A jak je to nepodstatný a jak je to svazující.
Všimla jsem si včera, jak se Lisa ušklíbla, když mě spatřila na recepci hotelu nepřehlídnutelně růžovou. Zajímalo by mě, co si myslela...
Asi, že to nějaká dekadentní blondýna zase přehnala.
Pak, časem myslím přestalo být důležité co mám na sobě, ale ten první moment to poznamená zásadně.
A kdybysme nepatřily do stejné skupiny lidí a neměly tak příležitost dát se spolu do řeči, tak jí ten první dojem zůstane a ona na něj bude myslet jen jako na něco kuriózního a nepodstatnýho.
Necítím se v týhle barvě dobře - myslím, že zatím ze všech nejhůř.
Nemám v ní sebevědomí, nelíbí se mi, jak mě mé okolí bere, jak na mě lidi koukaj.
Jsem v tom laciná.
Pokud jenom tak stojím v hotelové recepci a čekám, jsem najednou jako zboží ve výloze, jako štětka na lovu. Všechno může být stejný – moje chování střih i styl oblečení, ale ta barva to všechno přebije.
Je tu kolem spousta rybek, jdu znovu plavat.
pátek 8.7. 2005, Vídeň
To je teda dobrý... Jsem dneska do toho deštivýho dne vážně vymóděná a píšu si v Leopold museu nějaký úvahy žlutou propiskou. Zdá se, že spoustu lidí v tom pološeru zaujmu spíš já než z knih notoricky známí Klimtové na zdi.
později ve městě.
Je to dobrý, jsem výrazná, jiná!
Lidi se smějí, koukají s otevřenou pusou nebo si mě nevšímají.
Nikdy předtím mě výsměch tolik nepovzbuzoval. Ne že by to byl cíl, ale je to reakce.
sobota 9.7. 2005, Vídeň
Teď se mi nakupování zjednodušilo na maximum. Koukám už jen po několika druzích oblečení v jedné jediné barvě. Vejdu do obchodu, rozhlídnu se, prohlídnu, co v mé barvě je - a odejdu... Zkouším už jen výjimečně.
A co následovalo po mých 29. narozeninách?
V září 2005 jsem začala nový projekt, jmenoval se HMOTNOST. Úmyslne jsem tloustla!